• Kvalitní karibské doutníky.
• Bonus program.
• Rychlé vyřízení objednávky.

Výroba doutníku

Nejprve stvořil Bůh Adama a po něm Evu. Když ji viděl, přišlo mu to líto a přidal k ní tabák.“

Mark Twain – spisovatel

Již samotné pěstování tabáku pro doutníky je uměním. Prvním předpokladem je, že pole musí být v rovině, jinak by první déšť všechna semínka odplavil. Semena klíčí ve „školkách“ ve stínu, pod kousky látky, která se odstraňuje po zhruba 35 dnech. Rostlinky se pak přesazují na plnohodnotná tabáková pole. Aby listy rostlin (především těch, které se používají na krycí listy) nebyly na přímém slunci a nezhrubly, jsou buď chráněny velkými plachtami z mušelínu, nebo se mušelínem periodicky přikrývají a odkrývají přímo jednotlivé listy. Kvalita krycího listu totiž nejvýrazněji ovlivňuje výslednou kvalitu doutníku. Listy se při sklizni otrhávají ručně, jedním pohybem. Sklízejí se v šesti etapách, od spodních po vrchní, mezi nimiž je vždy týden. Ty nejlepší pocházejí právě z prostřední části rostliny. Jinou metodou je sklízení celých rostlin, které ale neposkytuje tak kvalitní tabák. Z jedné rostliny je možno vyrobit až 32 doutníků.

Listy svázané po pěti se odvezou do sušících stodol, kde zavěšené na provazech stráví
od 45 do 60 dní, v závislosti na počasí a požadovaném výsledku. Poté se přesunují do fermentačních budov. Tam se z nich udělají obrovské kupy, které se navíc přikryjí jutou, aby se k listům nedostal vzduch. Teplota uvnitř balíků nepřesahuje 34°C a pečlivě se sleduje. Po kvašení se listy rozloží, zchladí a třídí, což zajišťují ženy, prý díky své něžnosti, se kterou se tohoto úkolu zhošťují.  Polámané nebo natržené listy se vyřazují a použijí se na výrobu cigaret. Krycí listy se postříkají jen vodou, listy do náplně vodou se šťávou ze stonků. Pak přichází druhá, přibližně šedesátidenní, fermentační fáze, kdy teplota uvnitř balíků dosahuje až 42°C. Právě fermentace odlišuje doutníkový tabák od cigaretového, díky ní obsahuje méně nikotinu, dehtu a je chutnější. Následně putují listy do skladů, kde zrají jeden až tři roky.

Mistr směsi (master blender) připravuje směs do jednotlivých doutníků. První osobou, která zahájí balení je tzv. „buncher“. Ten spojí dva až čtyři listy do válcovité náplně, kterou obalí vázacím listem – v tu chvíli vzniká tzv. svitek („buch“). Svitky se vkládají do forem po deseti a upínají do dřevěného lisu. Potom se jich ujme balič („roller“), který je zabalí do krycího listu předem upraveného podle požadované velikosti výsledného produktu. Nakonec se zalepí malým množstvím rostlinného lepidla, které je bez barvy i chuti.  Pak už se jen přilepí k hlavě doutníku tzv. čepička, což je kousek krycího listu, který zbývá po jeho ořezu na správnou velikost. Při balení těch nejlepších doutníků se nelepí čepička, ale hlava se uzavře „praporkováním“ – zakroucením krycího listu, jež je velmi náročné, protože může snadno dojít k jeho roztrhnutí. Na závěr se ořízne pata doutníku, aby délka odpovídala danému typu.

Hotové doutníky se svazují stuhou do balíčků o padesáti kusech a ve vykuřovacích komorách jsou aplikovány prostředky proti plísním. Od deseti do dvaceti procent produkce každého baliče se kontroluje, co do délky, hmotnosti, tvrdosti, hladkosti atd. Profesionální „testovači“ si je pak zapálí (výhradně dopoledne) a vykouří vždy 2 až 3 centimetry každého doutníku. Doutníky se pak a dobu tří týdnů přesunují do chladnějších místností, aby se zbavily vlhkosti z továrny a definitivně se ukončila fermentace. Poté se třídí podle barvy a v balicím oddělení dostanou prstýnky a ukládají se do krabic, vždy pouze doutníky se stejnou barvou.

Ruční výroba se v jednotlivých továrnách může samozřejmě v některých detailech odlišovat. I tak je jejich kvalita vždy nesrovnatelně vyšší než u doutníků vyráběných strojově, kdy je celý proces poměrně podobný výrobě cigaret. Tabák v náplni je většinou řezaný. Ani ručně dokončované doutníky, neboli strojově lisované, se ručně vázaným doutníkům nevyrovnají.